NENÍ TO SNADNÉ

Ani ve škole mu to moc nešlo. Málem třikrát propadl, ale vždycky se nakonec začal víc učit a ročník dodělal včas. Propadl jen jednou, když na nich učitel tělocviku chtěl, aby udělali cvik, který byl prostě nemožný. Jeho spolužáci ho zkusili a nepovedl se jim, ale S. odmítl cvik vůbec dělat. Nakonec základní školu dokončil a začal chodit na učiliště. V průběhu školních let se u něj vyvinula vážná nemoc – epilepsie. S. za ni viní extrémně špatný vztah se svou nevlastní matkou. Vzpomíná si, že nemoc se u něj rozvinula poté, co ji otec přivedl k nim domů.
Jeho snem bylo stát se tesařem, ale kvůli nemoci to nebylo možné. Z nedostatku jiných příležitostí se rozhodl stát krejčím – říká, že je to práce pro gaye, což přesně dokládá, jaký k ní má vztah. Ale nakonec si ji oblíbil. Přemýšlel o tom, že by si dodělala střední školu s maturitou, ale nevěřil si, že by uspěl. Odešel tedy z domova a plány na další studium odložil.

JAK SE LZE V DOSPÍVÁNÍ STÁT ČLOVĚKEM BEZ DOMOVA

„Dračice“ – tak mluví o své nevlastní matce – si k nim domů přivedla své starší děti. Nebyly moc často doma, ale S. říká, že to byly prostitutky. Nevlastní matka se k němu od počátku chovala nepřátelsky, měli spolu hodně sporů. Nakonec na něj zavolala policii proto, že prý ubližoval jí a své malé sestře. A ještě tvrdila, že S. kouří jointy. To nebyla úplně nepravda, ale S. nekouřil často. Takže nakonec musel S. odejít z domu. „Sbal si svoje věci,“ to bylo to poslední, co mu nevlastní matka řekla.

KAM DÁL?

Jak dospíval, měl stále větší problémy. Bez rodiny, bez domova, bez podpory – byl úplně sám. Byl moc slabý na těžkou práci. Měl své potřeby – cigarety, jídlo, mezilidské vztahy, ale neměl žádný příjem, rodinu, kamarády. Chyběla mu skutečná máma. Některé sociální pracovnice v ubytovně pro lidi bez domova měly pocit, jakoby v nich viděl svou matku, některé zas říkaly, že v nich S. viděl svou sestru. Protože byl tak křehký, všichni se mu snažili pomoct. Jídlem, čokoládou, vlídným slovem. Ještě křehčí byl, když měl epileptický záchvat, což se čas od času stávalo. Jedním ze způsobů, jak mu pomoct, bylo dát mu nějakou práci – například během covidové pandemie čistil dezinfekcí kliky na ubytovně. Nějaký čas se ji snažil poctivě dělat, ale pak si sociální pracovnice všimly, že už jsou kliky nevyčištěné, že na ně S. stále častěji zapomíná. Takže nakonec o práci přisel a hledat si jinou neměl motivaci.

ZMĚNA K LEPŠÍMU

Jednoho dne přijeli dva sympatičtí kluci z elitní střední školy. Byli to dobrovolníci, oba velmi talentovaní a se smyslem pro povinnost. Zajímali se o klienty, kteří bydleli na ubytovně pro bezdomovce, a o život na ubytovně. Jejich zájem se ještě prohloubil, když se osobně setkali se S. Byli podobně staří. Měli podobné zájmy. Dobře si rozuměli. Našli jsme jim skvělou náplň – komunitní místnost na ubytovně působila dost depresivně. Kdysi se začalo s výzdobou, ale nikdy se to nedokončilo. A najednou S. a jeho dva kamarádi dobrovolníci za jeden den dodělali celou jednu zeď. Místnost byla najednou o hodně krásnější. Rajky, rozkvetlé palmy – bylo to jako kouzlo, jako úplně nový svět. S. a jeho kamarádi byli nadšení a chtěli pokračovat. Bohužel druhý den už práce nebyla možná, protože přišla pandemie. Ale dobrovolníci S. slíbili, že mu zavolají. Plánují, že výzdobu dokončí, až skončí pandemie, a do té doby budou alespoň v kontaktu přes telefon. S. si od té doby mnohem aktivněji hledá práci a snaží se najít ve svém životě smysl a řád. Kdyby měl S. lepší rodinné zázemí, mohl z něj být umělec. Ale nikdy není pozdě!