KDYŽ SE NIC NEDAŘÍ

Mike má možnost jít bydlet do OCMW, ale je těžké se tam zabydlet. Náklady na bydlení, topení a údržbu jsou tak vysoké, že mu z podpory zbývá jen velmi málo. Musí docházet pravidelně k psychiatrovi a brát léky. Musí také doložit pracovní zkušenosti… Má mnoho nových povinností, které ho zaskočily. Jednoho dne už je toho prostě moc. Rozbije všechna okna v bytě a uteče. Několik týdnů se nevrací. Sociální pracovník mu pozastaví dávky a dům vyklidí, všechno se odveze na skládku. O několik týdnu později se Mike zničehonic znovu objeví. Byl na jihu Francie. Bylo to fajn, ale došly mu peníze. Proč nedostal další zálohy? Pro Mikea je to otázka lidskosti. Když se dozví, že z podpory plynou také nějaké povinnosti, už o ni nestojí. Následuje výstup a Mike opět zmizí. Najde si noclehárnu, aby měl kde přespat. Mike ví, jak si obstarat nocleh zadarmo, pití zadarmo, umí v tom chodit. Všude, kam přijde, vypráví ten samý příběh. Máma mi umřela, pes mi umřel, chtějí se mě zbavit… Několika lidem není jeho osud lhostejný.

BÝT ZNOVU V KONTAKTU

A pak přišla pandemie koronaviru a všichni museli do izolace. Mike nemá kde spát. Objeví se ale možnost získat ateliér v prázdném klášteře. Test na Covid-19 mu vyjde negativní, takže tam může několik týdnů zůstat. Ale nikomu se nelíbí, že po izolaci by se měl vrátit zpátky na ulici. Připravili jsme proto jednoduchou nájemní smlouvu. Program Housing First se zdá být tím nejlepším řešením. Mike souhlasí, že bude platit nájem. Chtěl by dál žít tiše v ústraní. Souhlasí s tím, že se za ním občas někdo staví, aby se podíval, jak se mu daří. „Nic se mnou nezmůžou, ale nevadí mi, jestli sem občas někdo přijde …“ Není to ale snadné. Mike buď není doma, nebo neotevírá, případně je ještě v posteli, je nevrlý a chce, aby ho všichni nechali na pokoji. Snaží se bojovat s nudou vybarvováním a kreslením. Inspiruje se mandalami a uměním australských Aboridžinců. Jeho sociální pracovník mu koupí v knihkupectví za pár eur knihu o umění. Mikea to potěší. Další týden nakreslí několik obrázků. Chce je dát sociálnímu pracovníkovi jako poděkovaní. Čtvrtky jsou plné barevných her se slovy. Chce tím něco říct? Skrývá se v nich nějaké poselství? Mike odmítá odpovědět. Obrázky mají mluvit sami za sebe.

PŘÍBĚH POKRAČUJE

Obrázky se dostaly k nám a mluvíme o nich na setkání. Měli bychom s nimi něco udělat. Nešlo by z nich udělat pohledy? Posílat je klientům? Ptáme se Mikea, jestli by to šlo, ale jemu je to jedno. „Dělejte si s nimi, co chcete,“ křičí. Uděláme asi 50 pohlednic a rozešleme je. Překvapí nás, jak pozitivní to má ohlas. Další klienti nabízejí svoje práce. Uděláme to samé s několika akvarely a rozešleme je. Lidé si mohou přinést známku a pohled odeslat nebo ho třeba dát do autobusu. Celá věc začíná žít svým vlastním životem.
A Mike? Zdá se, že ho to nezajímá, ale povídá se, že se chodí do komunitního centra dívat, jestli tam jsou nějaké jeho pohlednice… Roky špatných zkušeností nezmizí ze dne na den, ale mám pocit, že mě Mike dnes přeci jen vidí o něco raději…